Artůra mea
Artemis, první Noemčino štěňátko, přišla na svět 9. května 2006 ráno (mimochodem tak slaví narozeniny ve stejný den jako Marek Jankulovski, jeden ze základních kamenů defenzivy české fotbalové reprezentace J ). Její trošku dramatický příchod na svět ve veterinární ordinaci byl okomentován slovy mé sestry „Žije! Nežije! Žije!“. Sice přidušená, ale žila. Brzy k Artemisce přibyli dva další sourozenci, Adonis Jameson a Aenea. Delší pobyt v porodních cestách a z něj pramenící přidušenost se ale na Artemce ještě pár týdnů projevovaly – a sice malým svalovým tonem. Na rozdíl od svých aktivnějších sourozenců byla taková „rag-doll“. Navíc s oblibou zapomínala zavírat tlamičku a vyplazovala jazyk (což jí ostatně ve chvílích usilovného přemýšlení nebo naprosté duševní nepřítomnosti vydrželo dodnes J ). Kombinací těchto faktorů vznikla všeobecná pověra, bohužel živá do dnešních dnů, že Artemiska je hloupá. Proti tomu se musím rozhodně postavit, Artie je inteligenční středobod světa a největší chytroušek ze všech! Howgh. J Když už jsem se dostala k pověrám šířícím se o mém čoklíkovi, doplnila bych, že dalším nepěkným mýtem kolujícím o mém Artoriovi Castovi (další z mnoha užívaných přezdívek) je jeho údajná bojácnost. Je pravda, že se sem tam chová… hm, rezervovaněji (projevem je stažení ocásku), ale jinak ví co chce (projevuje se protáhlým „íííííííí“ stojíce u dveří málo otevřených k protáhnutí se jimi) a nesporně se chová hrdinsky a odvážně v případech záchrany paničky před podezřelou osobou, na kterou je třeba pořádně zaštěkat (bohužel panička si pak musela vyslechnout výhrůžky smrtí malému nerozvážnému čudlíkovi…). Všehovšudy ale nevěřte jakýmkoli negativním informacím kolem Artura, protože jsou zaručeně lživé, radši dejte na mě. ;)
Ačkoli jsme si v minulosti se sourozenci plánovali, že až Noemi bude mít jednoho krásného dne štěňátka, tak si její dcerušku Artemis necháme, její setrvání v naší rodině nakonec nebylo nikterak samozřejmé. Původní plán zněl, že všechna štěňata půjdou z domu. Ovšem objevil se narušitel – a sice já, která jsem se rozhodla, že prvorozené Noemčino dítko přece nemůže jen tak odejít a že prostě a jednoduše zůstane. Jistý odpor sice nastal, nakonec snad i kvůli trošku větší oblibě další fenečky Aeney u některých členů rodiny a z tohoto vyplývající otázky „proč zrovna Artur?“, ale především kvůli tvrzení, že jeden pes nám přece stačí (případně doplněno názorem, že lidi se dvěma psy jsou magoři – komu to ale vadí? J ). Nicméně nakonec jsme se dohodli, že „hadrová panenka“ Artemida zůstane a v budoucnosti mi bude ležet při učení klidně na stole. Heh, tak v tomhle jsem se tedy lehoučce zmýlila, protože v současné době udržet Artuši na jednom místě většinou vyžaduje značné úsilí. J To se ostatně projevilo už brzy, z klidného štěňátka se stával čím dál tím akčnější tvoreček, přezdívaný Artur, neboť je to o poznání „údernější“ a důraznější oslovení než Artemis. Po odchodu berušky Jamíska a Anči k novým páníčkům se Artemidě jako jediné dostávalo i nadále mateřské Noemčiny péče sestávající teď především z vrčení a dachmání, ani ta však nemohla změnit Arturkův chytrouškovský charakter a zlobení nejen svých páníčků, ale i maminky si prostě čas od času neodpustí. Štěstí je, že Artmiska je maličká a většinou se tak obětí jejích ataků nestávají žádné podstatné věci, jen balíčky papírových kapesníků a případně, jak jsem právě včera zjistila, papíry s mými laborkami do školy.
Závěrem bych vyzdvihla Artíkovu výbornou schopnost mě ráno probudit (což je velmi užitečné, především v mém případě, kdy jsem došla až k odolnosti proti zvuku budíku) – a sice svou speciální „dusicí“ metodou, kdy si mi lehne na obličej tak šikovně, že nemůžu dýchat, což mě zatím vždycky probudilo (nerovná se zvedlo z postele). J Každopádně, boloňáčkům zdar – a Arturovi zvlášť! ;)
